Místní organizace - Zašová

O tomto předvolebním víkendu jsme distribuovali na 400 výtisků našeho občasníku. Pokud se na někoho přesto nedostalo, je k dispozici v příloze jako pdf.

Z přiloženého fota je také zřejmé, že Lidovecký zpravodaj vyrábíme skutečně svépomocí. Redakce i tiskárna v obyváku... :-)

Už pět let provozuje MO Zašová kromě této e-vývěsky i vlastní webové stránky www.kdu.zasova.org.

Letos jsme se rozhodli pro zásadní inovaci.

Spustili jsme nový web www.zasova.org, který je otevřen uživatelům nejen ke čtení,

ale sami do něj mohou vkládat své přispěvky.

MO KDU-ČSL Zašová tak na svých stránkách poskytuje zdarma novou službu.

Především místním občanům nabízíme prostor ke zveřejnění jejich článků,

oznámení, názorů a komentářů a dokonce i soukromých inzerátů.

Více informací naleznete v úvodníku E-NOVIN na www.zasova.org

V noci na 30. dubna 2014 vykradli zloději pokladničku v jeskyňce se sochou Panny Marie Zašovské v poutním údolí Stračka. Obnos, který ukradli, nemohl být velký, protože pokladnička je pravidelně vybírána pověřenými lidmi z Občanského sdružení Mariánský pramen, jehož členové o tento areál pečují. Výtěžek průběžné sbírky, ke které slouží právě zmíněná pokladnička, je určen na údržbu a opravy tohoto areálu.

Neúcta k poutnímu místu už v dnešní době bohužel málokoho překvapí, zarážející je spíše míra hlouposti těchto primitivních vandalů. Pro hrst drobných mincí byli vzhůru celou noc a museli vyvinout velké úsilí, než se svého lupu zmocnili. Jeskyňku se sochou chránila kovaná mříž, opatřená třemi zámky. Zloději jeden z nich upilovali, a když zjistili, že mříž stále nejde otevřít, vyrazili ji zřejmě za pomoci páčidla z pantů a shodili ze schodů. Také samotná kasička byla těžce přístupná. Před lety ji ze silného nerezového plechu vyrobil pan Tomáš Daněk. Kasička byla takřka celá zabetonována ve zdivu a vybírací dvířka opatřena bezpečným zámkem byla ukryta na těžce přístupném místě v hlubokém výklenku. I zde si zloději pomohli upilováním pantů a páčidlem. S výnosem svého lupu asi nebyli spokojeni, tak alespoň urazili a odnesli (patrně do výkupny kovů) tělo Krista z historického kříže vedle jeskyňky.

Areál ve Stračce s pramenem výborné vody je nejen známým poutním místem, ale i oblíbeným cílem vycházek místních občanů. Vztah Zašovjanů k tomuto místu dokumentuje i velký zájem o členství ve zmíněném občanském sdružení. Před několika lety prošel areál zásadní rekonstrukcí, na které se kromě farnosti spolupodílela i naše obec. Stračka je minimálně od dob působení řádu Trinitářů spojována s legendou, která se váže k poutnímu místu Zašová. Celé generace Zašovjanů o toto místo pečovaly a postupně ho zvelebovaly.

Nejde o těch pár drobných, které kdosi asi „nutně potřeboval k živobytí“, také poškozená mříž i kasička půjdou opravit. Škoda vznikla především na historickém kříži. Ještě větší škodu ovšem utrpělo renomé Zašovjanů. Budeme se muset vyrovnat s tím, že mezi námi žije člověk nebo více lidí, kteří jsou takového činu schopni.

Foto dokumentuje stav kříže před řáděním vandalů....

Novinový článek z dubna 2014:

Europoslanci z ČSSD propadli v pracovitosti, nejlepší byla Roithová z KDU-ČSL

Pro sociální demokraty to není v době předvolebního boje o bruselská křesla zrovna nejlepší vizitka. Z nejnovější studie o činnosti europoslanců, kterou má MF DNES exkluzivně k dispozici, totiž vyplývá, že sociální demokraté patří z českých zástupců k těm nejméně aktivním.

Naopak nejlepším výsledkem se mohou chlubit lidovci - Zuzana Roithová se s velkým náskokem umístila na špici žebříčku.

Studii si nechala zpracovat renomovaná nadace Open Society Fund. Oproti předchozím letům, kdy žebříčky pracovitosti poslanců vznikaly hlavně na základě docházky, je mnohem propracovanější a bere v úvahu množství kritérií.

Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/jak-pracovali-cesti-europoslanci-dqe-/domaci.aspx?c=A140417_2057177_domaci_jav

Jak se píše v článku, není to jediná hodnotící studie. Všechny se však shodly na tom, že tato naše v současnosti jediná zástupkyně KDU-ČSL v Bruselu ostatní české europoslance s přehledem předčí. Zuzana Roithová paradoxně doplatila na své pracovní nasazení a poctivý přístup k svému politickému působení při loňských prezidentských volbách. Nevěnovala se výlučně domácí předvolební kampani jako její protikandidáti, ale dále především své práci poslance v evropském parlamentu. Mnozí ji tehdy podezřívali, že svou kandidaturou na úřad prezidenta se chce pouze zviditelnit před letošními evropskými volbami. Všichni se mýlili. Zuzana Roithová už kandidovat nebude. Přesto i na konci svého působení v Bruselu pracuje s nezmenšeným nasazením.

Po zkušenosti s nedávnými událostmi na Ukrajině snad lépe pochopíme i známý výrok Zuzany Roithové: „Raději se hádat v Bruselu, než objímat v Moskvě“.

Není hnutí jako hnutí.

Pojem "hnutí" ve smyslu politicko-společenském vyvolává představu nějakého zásadního posunu ve směřování společnosti, jakéhosi spontánního "vzedmutí lidových mas". Právě proto nepoužívají některé nové politické subjekty pro své označení výraz strana, ale hnutí. Je to promyšlený marketingový tah, který vychází z podvědomého: strany jsou jen pro někoho, ale hnutí pro všechny, tedy i pro mne. Ve slově HNUTÍ cítíme a předpokládáme masovou podporu, nový směr, příslib změny…

Není náhodou, že za tzv. hnutím ANO a ÚSVIT stojí úspěšní podnikatelé.

ANO Andreje Babiše a ÚSVIT Tomio Okamury. Všimněme si, že toto slovní spojení se užívá zcela běžně a vnímáme ho jako správné. Jaksi mimoděk z něho vyplývá, že tato „hnutí“ nevznikla samovolně zdola, ale že jsou ve skutečnosti podnikem svých zakladatelů, „předsedů“ a fakticky majitelů, že ANO patří Babišovi, ÚSVIT Okamurovi.

Babiš šel do parlamentních voleb s heslem „řídit stát jako firmu“. Pomiňme fakt, že tato idea je scestná - stát prostě není firma, tím méně firma v rukou jednoho člověka. Babišovi se ovšem tento tah vydařil. Množství občanů uvěřilo, že pod vedením A. Babiše se ČR změní v úspěšnou a prosperující společnost. Podpůrným argumentem pro takovéto očekávání byl Babiš sám: přece, kdyby „to“ neuměl, nebyl by dnes miliardářem. Voličům A. Babiše patrně uniklo, že miliardářem je pouze Babiš sám, nikoliv už zaměstnanci v jeho firmách (tím méně ti propuštění).

ANO tedy slíbilo řídit stát jako firmu a voličům jaksi nedošlo, že nejen státy, ale především firmy krachují. Jak si tedy z finančního pohledu vede „hnutí“ našeho ministra financí.? V loňském roce skončilo s DLUHEM 40 milionů!

Reakce ministra Babiše je ve své otevřenosti až zarážející. Ne proto, že přiznává dluh, ale proto, že prozrazuje, jak to až dosud v tomto jeho „hnutí“ chodilo:

„Hnutí skončilo minulý rok s dluhem, ani státní příspěvek nám to nepokryl. Teď připravujeme nějaké racionální opatření. Musíme šetřit, musíme získat vícero sympatizantů, kteří to nebudou dělat jenom za peníze,“

Sotva bychom našli jasnější důkaz, že ANO není hnutí, ale podnikatelský projekt, než v této autentické větě „… získat vícero sympatizantů, kteří to nebudou dělat jenom za peníze“ . Čili: za vznikem Ano nestálo nějaké dobrovolné a nezištné hnutí občanů, kteří by se veřejně angažovali z pouhého nadšení a pro úspěch věci, ale i za veřejné vyjádření sympatií se platilo.

ÚSVIT - to je zase jiný příběh. T. Okamura neuspěl ani zdaleka tak výrazně jako A. Babiš, ale to pouze na první pohled. T. Okamura sice zůstal v opozici (ovšem především proto, že to tak sám chtěl - je mu tam líp). A jak je na tom Úsvit po finanční stránce? Za volby dostalo hnutí 34 miliónů a na příspěvcích za poslance dostane každý rok 22 miliónů. Za čtyři roky si tak hnutí přijde na 122 miliónů.

To nejlepší nakonec (a tato informace z veřejně dostupných zdrojů nemá žádnou souvislost s dnešním aprílovým datem – 1. dubna):

Hnutí Úsvit má pouhopouhých 9 (slovy devět) členů! (9 lidí na 122 milionů)Tento politický subjekt by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů: politický subjekt, který má víc poslanců než členů a který se přesto nazývá HNUTÍM, by si takové zvěčnění skutečně zasloužil. (A „zasloužili“ by si i voliči Úsvitu a Ano.)

Doporučujeme článek publikovaný 17.2.2014 na Idnes:

Navzdory tomu, jak se mluví o velké podpoře rodin u nás, jsme zjistili pravý opak - pohybujeme se na konci žebříčku srovnání s EU. Na hmotnou podporu rodin vynakládáme zhruba jeden den HDP, Francie pět dní. Do sociálních výdajů na bydlení dáváme 0,11 procenta HDP, tedy asi sedm miliard, v přepočtu na evropský průměr by to mělo být 35 miliard. Je absolutní nesmysl, jak jsme slýchali od minulé vlády, že sociální dávky ohrožují stabilitu státního rozpočtu. Představují bezvýznamnou částku zejména ve vztahu k rodinám.

Středněpříjmová rodina, která vydělává, snaží se, bojuje a zaplatí všechno ze svého, tak její disponibilní příjmy se blíží rodinám, které se pohybují kolem životního minima a peníze od státu dostávají z pomoci v hmotné nouzi. Je to bohužel velmi nespravedlivá záležitost.

Stát je tu od toho, aby podporoval své občany, umožňoval jejich rozvoj a aby existoval i za 20 nebo 30 let. Smyslem existence státu není růst HDP a sláva v zahraničí, ale prosperita obyvatel. Ta se projevuje rozením dětí, ne vymíráním.

Zdroj:http://ekonomika.idnes.cz/rozhovor-sociolog-petr-visek-d2r-/ekonomika.aspx?c=A140217_2035060_ekonomika_spi

Na pozvání Českého olympijského výboru se zahájení zimních olympijských her v Soči účastnil také primas český kardinál Dominik Duka.

Přítomnost pana kardinála na tomto sportovním svátku není tak zarážející, jak by se mohlo zdát.

Již v roce 1896, kdy se konala první novodobá olympiáda, pozval zakladatel her baron Coubertin svého přítele kněze Henriho Didona do Atén, aby zde sloužil mši svatou. Heslo her Citius altius fortius (Rychleji, výše, silněji) bylo původně heslem koleje, kterou tento dominikánský mnich vedl. On také jako první zaváděl v polovině 19. století sport - tedy tělocvik - do francouzských škol.

(Doktor teologie, spisovatel a pedagog Henri Didon byl od dětství zároveň vášnivým sportovcem a spolupracoval s Pierrem de Coubertinem na vzniku olympijských her. Již dříve, jako ředitel dominikánské koleje sv. Alberta Velikého v Arcueil zorganizoval s Coubertinem sportovní setkání církevních a necírkevních škol.)

K samotné cestě do Soči odcestoval kardinál Duka prezidentským letadlem. "Nebyl jsem součástí jeho delegace, ale přišlo mi zdvořilé přijmout nabídku pana prezidenta", řekl k cestě kardinál Duka. Účelem jeho cesty bylo požehnat českým sportovcům v jejich úsilí a odsloužení několika bohoslužeb pro zájemce z řad olympioniků.

Bohoslužba v den zahájení olympijských her 7. února proběhla v římskokatolickém kostele sv. Šimona a Judy v Soči a kardinál Duka ji sloužil v angličtině.
Následující den byl Dominik Duka přítomen otevření českého domu. Při této příležitosti také požehnal všem olympionikům i dalším členům českého týmu. V neděli 9. února pak pražský arcibiskup sloužil mši svatou pro české návštěvníky olympiády v českém centru v Soči.

Text požehnání našim sportovcům při slavnostním otevření českého domu v Soči:

Bože, náš Otče,

všechno, co jsi stvořil, je dobré. Chválíme tě, že jsi podivuhodně stvořil člověka a dáváš mu radost ze hry a pohybu.

Přijmi náš dík za tyto sportovce, kteří svými výkony přinášejí radost nejen svým fanouškům, ale také všem příznivcům sportu a ctitelům hodnot olympismu.

Provázej je svým požehnáním při nastávajících hrách i po celý jejich život. Dej, ať chráněni před úrazy a zraněními mají vždy sílu k tomu, aby odcházeli ze sportoviště s pocitem dobře odvedené práce.

Kéž jsou výhrami i prohrami, které každý sport i život přináší, přetvářeni nejen v lepší sportovce, ale také ve vyzrálé lidské osobnosti.

Stůj také při podpůrných týmech, trenérech, celém realizačním týmu i všech, díky jejichž práci tu dnes můžeme být.

Prosíme o to skrze toho, který zvítězil jednou a provždy, Ježíše Krista, našeho Pána.

V době již tradiční Třikrálové sbírky proběhla na jednom internetovém diskusním fóru vášnivá debata. Kdosi se tam velmi rozčiloval, jakým právem chtějí zase tahat z lidí peníze - teď „když dostali miliardy“. Prý až letos lidem zazvoní u dveří, tak že je všichni poženou, protože 85% občanů je (prý) proti restitucím… Tento radikální názor získal u části diskutujících velkou podporu. Někdo jiný si ještě přisadil: velmi ho pohoršovalo, že u nich je vzorně zrestaurován každý kříž v poli i sochy svatých na náměstí. Proč se tak děje z městských peněz, ať si to prý ti „církevníci“ platí sami! A také vyslovil přesvědčení, že „letos těm koledníkům každý nakašle“.

Jak se ovšem ukázalo, Třikrálová sbírka proběhla letos úspěšněji než kdy v minulosti. Vynesla téměř 83 milionů korun, což je o 6 milionů víc než v loňském roce! Prostě dárců bylo letos víc nebo darovali více, nejspíše byl výsledek kombinací obojího. Pouze ti, co „z principu“ nepřispívali nikdy, měli letos díky humbuku kolem tzv. církevních restitucí pro svou lakotu o jeden „argument“ víc.

Třikrálová sbírka je vůbec pozoruhodný fenomén. Když s tímto nápadem přišel před lety arcibiskup olomoucký Jan Graubner, dívali se prý na ten nápad mnozí skepticky. Kdo v dnešní době půjde žebrat od domu k domu, kdo k něčemu takovému přesvědčí své děti... Očekávalo se, že akce skončí fiaskem, skutečnost ale byla zcela opačná. Třikrálové koledování je dnes největší dobrovolnickou akcí v České republice. Zapojuje se do ní každoročně na padesát tisíc dobrovolníků. Tato akce už ovlivnila (a jsem přesvědčen, že pozitivně) velké množství dětí a mladých lidí, kteří neváhají kvůli pomoci charitě třeba i v mrazu a nepohodě vyrazit do ulic, nestydí se požádat sousedy, své spoluobčany o pomoc pro potřebné. Ty dětí vidí, jak těžce se peníze na pomoc potřebným shromažďují, více si uvědomí hodnotu peněz a nezbytnost osobní oběti v zájmu dobré věci. (Více k tématu na www.trikralovasbirka.cz)

No a proč by měla obec či město ze svého rozpočtu přispívat na obnovu sakrálních památek – jak se rozčiloval ten druhý diskutující? To je zase jiná záležitost. Především je třeba říct, že tyto drobné stavby náboženského charakteru často ani nejsou majetkem církve. Církev tato boží muka, sochy světců a kříže zpravidla nestavila a nevlastnila. Objekty stojí na soukromých nebo obecních pozemcích a kdysi je z různých pohnutek vystavěl soukromník nebo obec. Postupem let se už často ani neví, kdo, proč a kdy je nechal vystavět. Měly být připomínkou konkrétní události, a přesto se zapomnělo. Staly se však součástí naší české a moravské krajiny, mají svoji historickou, často i uměleckou hodnotu, staly se dominantou místa a zasluhují ochranu. Kulturní člověk bez ohledu na své náboženské přesvědčení dbá o jejich zachování příštím generacím.

Není to prostě tak, že každý kříž, každá socha světce patří automaticky církvi a že je pouze na ní, aby o tuto památku pečovala. (Podle této logiky by si pak mohla církev nárokovat třeba galerii soch světců na Karlově mostě nebo Myslbekovu sochu sv. Václava, ale to by se odpůrcům církví asi také moc nelíbilo.)

Zašová se staví k otázce rekonstrukce drobných sakrálních památek v obci příkladně a naše zastupitelstvo jistě zasluhuje za svůj přístup pochvalu. Takových radnic a obecních úřadů je sice stále více, ale ještě pořád to není věc samozřejmá.

Mnozí lidé (jako ten rozhořčený občan ze zmíněné diskuze) mají zřejmě dojem, že zde máme dvě kategorie obyvatel, které jakoby stály proti sobě: na jedné straně „my“ a na druhé „oni“ (občané versus věřící). Jen tak se pak může někdo pozastavovat nad tím, proč by měl stát (obec, město) přispívat ze svého rozpočtu na opravy kostelů, kapliček a soch světců.

Takovíto mudrlanti sice vědí, že obec nebo stát nemá jiné peníze než ty, které pocházejí z daní a poplatků občanů, ale už si neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že i věřící (příslušníci církví) jsou občany, také oni odvádějí daně a platí obecní poplatky. I oni se tedy zasloužili o naplnění obecního i státního rozpočtu a proto je zcela legitimní očekávat, že stát či obec z tohoto rozpočtu zpětně podpoří v případě potřeby i církve - podobně, jako podporuje aktivity jiných skupin obyvatel.

V Zašové máme kromě už zmíněné péče obce o odborné restaurování některých památek náboženského charakteru ještě minimálně jeden příklad dobré spolupráce obce a farnosti, občanů věřících i lidí stojících mimo církev. Je jím občanské sdružení Mariánský pramen ve Stračce. Areál Stračky je sice majetkem farnosti, ale vodu z pramene přirozeně užívají všichni. Do areálu je volný vstup a členy občanského sdružení samozřejmě nikdo nekádruje, jestli patří či nepatří k církvi. I na úpravě tohoto areálu se v minulosti naše obec podílela významným způsobem.

Josef Krůpa

Lidovec Patrik Kunčar zvítězil v lednových doplňovacích senátních volbách v 80. volebním obvodu (na Zlínsku a v části Uherskohradišťska).

Nahradí tak v Senátu Tomia Okamuru (Úsvit), který přijetím poslaneckého mandátu o křeslo senátora automaticky přišel.

Patrik Kunčar získal již v prvém kole voleb jednoznačně nejvíce hlasů ze všech kandidátů.

Ve druhém kole doplňujících voleb tento starosta Uherského Brodu Patrik Kunčar (KDU-ČSL) se ziskem 63,17% hlasů přesvědčivě porazil svého konkurenta bývalého zlínského hejtmana Libora Lukáše (ODS), jenž ve volbách obdržel jen 36,83 % hlasů .

Výsledek doplňujících voleb potvrdil, že úspěšný návrat lidovců do vysoké politiky v loňských volbách nebyl náhodou, ale že politici KDU-ČSL se těší trvalému růstu podpory a sympatií voličů.

Před 45 lety se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Svým činem chtěl vytrhnout z letargie občany Československa, kteří už jakoby rezignovali na jakýkoliv odpor proti okupaci Sovětskou armádou.

Z dopisu Jana Palacha:

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.“

Žil ještě tři dny…

Pohřeb Jana Palacha 25. ledna 1969 se stal protestem proti pokračující okupaci.

Později jeho čin napodobili další mladí lidé: Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová a Jan Zajíc. 4. dubna se v Jihlavě upálil Evžen Plocek.

V následujících letech „normalizace“ to vypadalo, že všichni zemřeli zbytečně. Až v roce 1989 – dvacet let po jejich sebeobětování, se výročí těchto tragických událostí stalo impulsem k občanským protestům, k projevům sílícího odporu proti komunistickému režimu. Při demonstracích tzv. Palachova týdne zasahovala policie se stupňující silou a brutalitou. Střety vyvrcholily 17. listopadu policejním násilím na Národní třídě. Po kterém následoval pád režimu.

Palachův čin vyvolával a stále vyvolává otázky, zda má člověk právo takto nakládat se svým životem. Na Palachovo sebeupálení reagoval i kardinál Beran, který žil ve Vatikánu v jakési formě vyhnanství. (Komunisté mu po jmenování kardinálem dovolili vycestovat, ale nedovolili mu návrat.)

Kardinál Josef Beran:

Drahý lide československý, synové a dcery, bratři a sestry církve pražské,

v této pro naši vlast smutné, zároveň ale i veliké hodině poslyšte i můj hlas, pokorný a slabý, přitom ale plný bolesti a lásky. Je to hlas vašeho starého arcibiskupa pražského, kardinála Josefa Berana, který k vám mluví z Říma. Zatím mi bohužel není možno přijít k vám a po tolika letech odloučení se s vámi opět setkat osobně, jak by bylo mým přáním. Svým srdcem jsem ale u vás a cítím spolu s vámi jako otec a jako občan naší krásné a požehnané vlasti utrpení, které ji skličuje a které ji v bolu a naději tříbí k velikosti a k jednotě.

Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima veliký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Tento jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný – dát život jednoho za blaho všech. Byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost dějinám našeho ušlechtilého a statečného lidu, byla to snaha zajistit mu pokrok a mír. Tento zářný ideál je jako prapor, který se předává z ruky do ruky. Ten si musí přivlastnit každý z vás, pro ten musíme všichni žít společně, v klidu a s důvěrou….

Kdybych snad už nemohl víc tak mluvit, považujte tato slova má za můj odkaz. Neodmítejte ho, nezapomínejte na něj. Vzhůru srdce, synové a dcery, bratři a sestry, vzhůru srdce! In silentio et spe erit fortitudo vestra, v tichosti a naději bude vaše síla.

Ze srdce vám všem otcovsky žehnám ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Amen.

Kardinál Beran zemřel téhož roku 17 května. Režim se ho bál i po smrti. Nepovolil převezení jeho ostatků do Prahy z obavy, že by obřad vyvolal občanské nepokoje větších rozměrů než v případě Jana Palacha. Papež Pavel VI. rozhodl, že bude arcibiskup pražský metropolita a primas český Josef kardinál Beran pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě.

Podobně se režim bál i mrtvého Jana Palacha. Jeho ostatky byly z hrobu na Olšanech tajně vyzvednuty, zpopelněny u uloženy do hrobu v jeho rodné obci. I bronzová deska sochaře Olbrama Zoubka z jeho hrobu musela být odstraněna.